Články

Poslední letmý pohled do údolí, poslední tichý vzdech a za mužem v zeleném se neslyšně zavřelo smrkové houští. Ač se již značně zešeřilo a chodníček, který se svými muži vyčistil, byl úzký, chodidla kapitána Dana Calleryho kopírovala ideální trasu a on se tak mohl pohybovat naprosto neslyšně. Vysoko nad jeho hlavou stékaly po rozpukaných kmenech poslední jazyky červenavé sluneční záře a po obloze směrem na východ rychle plula ohnivá oblaka a ztrácela se v dáli za vrcholky okolních kopců. Za doprovodu teskného výkřiku káněte dorazil na malou mýtinu, kde o své právo žít bojovaly mladé stromky s okolní vysokou trávou a všudypřítomným porostem ostružin. Na okamžik se zastavil. Rozhlédl se kolem dokola a mimoděk sevřel ruce v pěst. Tolik mu to připomínalo okolí jeho domova, kde ještě jako malý kluk plnými doušky hltal krásu přírody. Tehdy ještě nebylo ani potuchy o všech těch hrůzách, které nyní dopadly na jeho rodnou vlast. Tehdy ještě... Ústa se mu sevřela a on záměrně ukončil myšlenku a odehnal ji pryč jako dotěrný hmyz. Snažil se vychutnat si krásu končícího dne, avšak v jeho srdci se usídlila zloba a beznaděj.

Lehký větřík přinášející vůni dalekých luk mu byl tichým společníkem, když se znovu vydal na cestu. Chvíli kopíroval okraj lesa a když dorazil k velkému vývratu, jeho kroky se ostře stočily doleva. Po několika stovkách metrů, když dorazil na vyvýšeninu, která se táhla úbočím na kilometry daleko, byl už skoro doma. Přešel horizont a pohltil ho zelený oceán mladých smrčků a borovic. Hustý porost vypadal neprostupně, ale on věděl, že vytvořili dostatečně široký průchod k jejich skrýši. Okolí bylo upraveno tak, že z houštiny mohli nepozorovaně obhlížet okolí až do značné dálky, sami však byli neviditelní i z několika metrů. A vzhledem k tomu, jak daleko bylo do nejbližší vesnice, nehrozilo, že by sem někdo přišel. A přeci bylo toto místo tak důležité! Vždyť k hranici nebylo tak daleko a za ní čekal krutý nepřítel. Nepřítel, který kdyby chtěl vtrhnout do této země, musel by tak učinit právě tudy a oni by byli ti první, kteří by se mu museli postavit. Při té myšlence se smutně pousmál a radši zrychlil krok, aby si nemusel představovat, jak by případné střetnutí zřejmě dopadlo. A tak již za necelou minutu přišel k malému vývratu, který dával znát, že teď již tlející stromek kdysi potkalo něco nehezkého. Jinak na něm nebylo nic zvláštního a případný návštěvník by jistě bez mrknutí oka pokračoval dále. On se však zastavil.

Tady byl doma, tady pod tenkou vrstvou lesní zeminy vybudovali před několika měsíci podzemní obydlí, které jim teď bylo vším. Odsud se nedalo otevřít, takže pravou rukou sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malý, ohlazený křemen. Ten byl pro něj vstupenkou dovnitř. Odklopil trs kapradí a vložil oblázek do malého otvoru. Kámen neslyšně zmizel. On ale věděl, že připravenou cestou doputuje až k jeho mužům, kteří tak budou vědět, že jejich velitel se již vrátil z tradiční večerní obchůzky, a otevřou mu. A tak, po pár vteřinách, se vršek kopečku odklopil nahoru a ukázala se temná hlava seržanta Roberta del Bosqueho.
"Kapitáne! Tak už jste zpět."
Poklop se za oběma muži opět neslyšně uzavřel.