Články

Naučený reflex Calleryho okamžitě vytrhl ze spánku a ten se bleskurychle posadil. Ticho, jen kolem dokola bylo slyšet pravidelné oddechování. Naslouchal bez sebemenšího pohybu. Minutu, dvě minuty...zdálo se to jako věčnost. Přeci se neprobudil jen tak! Na to svým smyslům až příliš věřil. Teď! Zvenku se ozval tlumený hluk. Probudilo to i seržanta Lawrence Ducceho a kapitán Callery lehce stisknul tlačítko svítilny. Příbytek osvětlila tlumená záře.
"Kapitáne, co to..."
Tiché zasyčení zastavilo jeho slova. Oba se pomalu zvedli a Callery přešel k pozorovatelně. Tou byl zamaskovaný otvor, jenž ústil u paty vyvráceného smrčku a byl namířen směrem do údolí. Callery odklopil kryt a dovnitř se dostal chladný vzduch. Jakmile si jeho oči přivykly opět na tmu, rozeznal nejbližší stromy, mezi kterými slabě probleskovaly hvězdy podzimního nebe. Přejel zrakem celý prostor, který mohl obhlédnout, až se dostal opět do výchozí polohy. Nikde nic. Podruhé. Žádný pohyb. A ještě jednou. Odpovědí mu bylo jen tiché zašumění v korunách okolních stromů. Odstoupil od pozorovatelny a obrátil se k Duccemu. Na okamžik se jejich oči střetly a Ducce pochopil. Pomalým pohybem začal milimetr po milimetru otevírat poklop, stejnou rychlostí se v otvoru začal zvedat Callery. Dovnitř proniklo ještě více nočního vzduchu spolu s tichem nočního lesa, když se objevil venku obrys kapitánovy hlavy.

Houština příliš světla nepropouštěla, přesto to stačilo na to, aby se dal poměrně slušně obhlédnout celý okolní prostor. Jako na povel utichl i lehký větřík a rozhostilo se hrobové ticho. Okolí však bylo stejné jako jindy. Napnutý Calleryho zrak by snad odhalil i pohnutí stébla, ale vůkol panoval naprostý klid. Hlava tedy po chvíli opět zmizela a poklop se uzavřel.
Dole bylo stále jen slyšet vydechování čtyř spících mužů. Po chvíli Callery tlumeným hlasem pronesl :
"Nic. Zřejmě k nám zavítal jen některý noční tvor. Nebudeme ostatní budit."
Došli ke svým lůžkům a Ducce dodal :
"Mám takový pocit, že se něco chystá, kapitáne. Jako kdyby se příroda poslední dny připravovala na něco hrozného. Není slyšet ani ptačí zpěv...jako by celý život vymizel."
Na tohle se nedalo říct nic. I Callery si toho už všimnul.
"Radši se zkuste ještě usnout, Ducce. Ráno je moudřejší večera. A pamatujte, že pokud se vám něco nezdá, tím spíše v noci, tak zavřete pusu a otevřete smysly."

Ducce cosi zabručel, s heknutím si lehl a po chvilce otáčení našel nejlepší polohu. Callery si lehl také, ale jeho mysl byla příliš rozjitřená na to, aby mohl pomýšlet na spánek. V hlavě si snažil opět přehrát předešlé minuty a především se zaměřit na onen zvuk, ale z oněch pár chvil mohl sotva sestavit aspoň přibližný scénář toho, co se dělo v okolí jejich úkrytu. Promyslel snad každou možnou i nemožnou variantu; věděl, že se spaním je pro tuto noc konec a potřeboval nějak zaměstnat mozek, aby mu čas rychleji ubíhal.
Když už ho nic kloudného nenapadlo, přešel k pozorovatelně a spíše z nudy než ze zvědavosti se podíval ven. S překvapením zjistil, že noc již pomalu předávala vládu do rukou dne a houština okolo se začala stále více a více prosvětlovat. Vrátil kryt na své místo, vzbudil desátníka Petera O'Loneyho a rozdělal oheň v malých kamínkách. Jejich zvláštností bylo, že neměla komín vedoucí nahoru, ale do strany, a ten ústil do vykopaného tunelu vedoucího do několik metrů vzdálené jeskyně. Nemuseli se tak zabývat tím, zda je prozradí kouř, a mohli rozdělávat oheň i přes den.

Callery naplnil vodou oprýskanou konvici a rozhodl se, že před snídaní se zajde ještě porozhlédnout ven. Když stanul na čerstvém vzduchu, udělal mimoděk pár dřepů, aby si rozproudil krev v žilách. Opatrně došel ke kraji houštiny, přes který nahlédl do vysokého lesa, aby v něm neshledal nic neobvyklého. Udělal ještě krátké kolečko okolo jejich úkrytu, i když věděl, že zřejmě nic nenajde. Chvíli se mlčky díval do zeleného údolí, z něhož se jako přízrak zvedala ranní mlha, pousmál se nad datlem s červenou čepičkou, jenž v ztrouchnivělé borovici hledal zřejmě něco k snídani, a poté se vydal zpět "domů", jak s oblibou říkával. Když tam došel, ještě chvíli zastavil zrak na veverčím pískleti, které se zřejmě učilo lézt po stromech, a pak sáhl do blůzy pro ohlazený kámen, který mu vždy otevřel cestu dolů. Nahnul se ke kapradině, aby do úkrytu v jejich kořenech vpustil ten tvrdý, bílý, předmět, když v tom se mu ruka zastavila na půli cesty a on upustil křemen, který neslyšně dopadl do mechu vedle něj. Jeho oči se nevěřícně a s úděsem dívaly za jejich uměle vytvořený, a přece tak přírodně vypadající kopeček. Polknul naprázdno a suchý krk vydal jen chrčivý zvuk.
Právě se koukal na dokonalý otisk vojenské boty.