Články

Trvalo zhruba hodinu, než skupinka mužů dorazila ke dřevěnému obydlí. Calleryho překvapilo, že to, co se mu přes skla dalekohledu jevilo jako nízké obydlí, bylo ve skutečnosti celkem prostorným srubem. Ten vypadal překvapivě udržovaně a stejně tak i jeho okolí. Nebyla to žádná divoká flóra, naopak, bylo vidět, že se jedná o udržovaný porost, a tento dojem potvrzovala i kamenitá cesta, která se vinula okolo domu v mírném oblouku. Calleryho odhad se také okamžitě potvrdil – v drobných kamenech se jasně rýsovaly stopy pásového vozidla. Uspokojen tímto zjištěním rozhodnul kapitán, že opatrně prozkoumají srub. Pomyslel si také, že tohle by bylo jiné bydlení, než ta jejich věčně temná a malá díra.

Jakmile vstoupili do domu, ovanul je pach syrového dřeva. Srub zvenčí vypadal, že zde již stojí nějakou dobu, avšak uvnitř zjistili, že vybavení zde bylo dodáno teprve nedávno. Záhadou také bylo pět vyrytých křížků nad vstupními dveřmi. Během toho, jak prohledávali všechny místnosti, se skoro všech zmocnila jakási neurčitelná, stísněná nálada. Pocit, který nedovedli vysvětlit, pocit, jako by tyto zdi viděly něco strašného. V patře také narazili na zamčenou místnost s mohutnými dveřmi, nad kterými se skvěl pro ně neznámý nápis “Marterkammer“. Jinak zde nebylo nic pozoruhodného, a přesto byli všichni rádi, když se opět dostali na denní světlo. To, co měli na mysli všichni, nejlépe vystihnul Forte.
„Teda, tady bych nechtěl být večer sám. Pokud někde bydlí duchové, tenhle barák je jejich palácem!“
Callery měl sice na jazyku nesouhlasnou odpověď, ale spolknul ji, když uviděl, co leží v křoví na rohu srubu. Vypadalo to jako stará čepice, což se vzápětí potvrdilo. Ovšem to, že byla celá od krve a její středem byl propíchnut zakrvácený hřebík, jim způsobilo husí kůži. Raději ani nechtěli domýšlet, co se zde stalo, samotný pohled na onu věc vyvolával strašlivé představy.

V jejich úkrytu se tou dobou zmítal nesnesitelnými bolestmi sužovaný Holliday. Bodání v celém těle ho připravovalo o vědomí, ale další bolest jej opět probouzela. Své tělo nekontroloval. V tuto chvíli si přál jediné. Aby to skončilo. Aby to skončilo jakýmkoliv způsobem, který mu přinese vysvobození. Další a další utrpení jej však přesvědčovalo o tom, že milosrdná smrt bohužel není poblíž. V duchu ji prosil a ona se mu jen smála do tváře. A najednou…jako mávnutím kouzelného proutku…jako by se probudil ze zlého snu, veškeré utrpení zmizelo. Kalnýma očima se podíval ve směru, kde tušil neznámého muže. Vzápětí uslyšel jeho hlas, který zněl tak nějak hodně vzdáleně.
„Tak co myslíte, pane Hollidayi? Že bude lepší, když budete spolupracovat? Vím, že jste teď prodělal ošklivé chvíle. Ale bohužel, věřte mi, že může být i ještě hůře. Nenuťte mě, abych vám to musel dokazovat.“
Holliday chtěl promluvit, ale z jeho úst nevyšel ani hlásek. Zkusil to znovu, ale jeho tělo ho ještě neposlouchalo. Vyčerpáním mu opět klesla hlava. Cizinec se jen pousmál a ozval se jeho chlácholivý hlas.
„Zajdu teď pro vodu a až se vrátím, tak si promluvíme. Věřím, že máte spoustu cenných informací, o které byste se mnou rád podělil.“
S těmito slovy zmizel Hollidayovi z očí.

U srubu právě Callery vrátil zakrvácenou čepici na místo, ze kterého ji zvedl, a obrátil se k ostatním.
„Pánové, půjdeme dále. Tahle stopa někde musí končit, tak zkusíme zjistit kde. Budeme ji ještě chvíli sledovat, a pokud by to vypadalo beznadějně, otočíme to a vrátíme se zpátky. Tak jdeme!“
Kdyby v tu chvíli věděli, čemu jdou vstříc, otočili by se na patě, a co nejrychlejším krokem by se začali vracet. Osud tomu však chtěl jinak. A tak se v tuto chvíli roztočila kola a nedala se již zastavit. Někde před nimi na ně čekalo jedno z nejděsivějších tajemství německé říše. A přitom stačilo najít vybledlý list papíru, který ležel ve vysoké trávě několik metrů od nich. Poset kapkami krve a nadepsán slovy “Ernst Verborgen“ byl jeho obsah tak neuvěřitelný, že se tajil dech. A když zafoukal mírný vítr a pohnul tak jím, bylo již všech pět mužů několik desítek metrů daleko. Ani maskovaná postava v německé uniformě a s karabinou v ruce, která se kolem mihla za chvíli, si jej nevšimla. A srub tak opět osaměl.

Sám ovšem rozhodně nebyl Tom Holliday. V jeho duši se teď odehrával těžký boj. Statný muž se mu tázavě díval do očí a Holliday v nich viděl vše. Byla tam zvědavost i lehká pobavenost snad. Jen ne soucit. Tomovi se právě nepozorovaně podařilo zbavit zbytků provazu na rukou. Zavřel oči. Když je po pár sekundách opět otevřel, jeho ruce vyrazily vpřed.